24. 7. 2019 - S radostí zveřejňujeme rozhovor Terezy Kramplové pro časopis Harmonie s laureáty Mezinárodní soutěže pro mladé klavírísty Broumovská klávesa Janem Schulmeisterem a Arthurem Coatalenem:
Letní festival klasické hudby Za poklady Broumovska dává každoročně prostor mladým talentovaným interpretům, jejichž hudební kariéra je teprve v počátcích. Důkazem byl třetí festivalový koncert, na němž v sobotu 13. července vystoupili letošní laureáti Mezinárodní soutěže pro mladé klavíristy Broumovská klávesa: třináctiletý Jan Schulmeister interpretoval skladby S. Rachmaninova, F. Chopina a F. Liszta, zatímco o druhou část programu se postaral francouzský klavírista Arthur Coatalen se skladbami F. Liszta, J. Brahmse a F. Chopina. Oba mladí klavíristé nejsou na pódiu žádnými nováčky – Jan Schulmeister má za sebou například účinkování se Zlínskou filharmonií pod taktovkou Tomáše Netopila, po našem festivalu ho čeká pozvání do Mariánských lázní na Chopinův festival a bude účinkovat i v rámci festivalu Dvořákova Praha. Arthur Coatalen stihl po vítězství v soutěži Broumovská klávesa vyhrát ve své kategorii italskou soutěž Pietro Argento a během léta se bude pilně připravovat na mezinárodní soutěž na Ibize.
Klavírista Jan Schulmeister hrál od počátku svého vystoupení uvolněně, jakoby mimochodem předvedl náročný repertoár a publiku se představil doslova jako hotový pianista. V Lisztově Uherské rapsodii předvedl brilantní lehoučké běhy v pravé ruce i praxí nezatěžkané folklórní názvuky, stejně tak si pohrál s odstíněnou dynamikou. Velmi chytře si vybral charakterově odlišná Preludia Fryderyka Chopina a jednoznačně publikum přesvědčil o svých pianistických kvalitách i v přídavku, Transcendentální etudě č. 1 Franze Liszta. Francouzský pianista Arthur Coatalen pak před naprosto koncentrovaným publikem předvedl na svůj věk mimořádné provedení Brahmsových 6 Klavírních kusů op. 118, charakteristické v jeho podání především sofistikovanou pedalizací a publikum inspiroval k dlouhému potlesku i svým přídavkem, jednou z Chopinových Etud.
Oba klavíristy chvílemi doplňovalo ševelení drobných ptáčků, rehků, kteří se těsně před koncertem usídlili za oltářem a přidávali se postupně k oběma hráčům během jejich vystoupení. Po koncertě jsme měli čas na příjemný rozhovor…
Arthure, říkal jsi mi, že tvoje prababička brala soukromé lekce u slavného klavíristy Alfreda Cortota, znamená to, že tvoje rodina má blízko k hudbě? To je pravda, moje prababička docházela na soukromé lekce k Alfredu Cortotovi, měla i spoustu notových materiálů s jeho poznámkami. Můj tatínek i maminka pracují v akademické sféře, v jiném oboru než je hudba. Tatínek hraje amatérsky na klarinet, sestra hraje na housle a flétnu. Já sám kromě klavíru hraji na hoboj. Chtěl bych si vyzkoušet hrát v orchestru a získat orchestrální zkušenosti, které by se mi jednou jako sólovému pianistovi mohly hodit.
Tak se trochu oklikou dostáváme ke klavíru, jaká tedy byla tvoje cesta? Začal jsem hrát až v 7,5 letech. Nejprve jsem docházel na privátní lekce v Paříži, a během letních prázdnin, které jsem trávil v Budapešti, jsem se soukromě připravoval na přijímací zkoušky do Scholy Cantorum, což je soukromá škola v Paříži. Po složení zkoušek, které mi připadaly jednoduché – měl jsem zahrát stupnice a jednu menší skladbičku – jsem začal studovat u Mireille Phillips. Má dva syny, ve Francii je docela známý ten, co hraje na violoncello. Druhý, houslista, je zase členem Wanderer Tria. Nyní studuji na Conservatoire à rayonnement régional de Paris, CRR (obdoba Hudebního gymnázia) a chci se připravit na přijímací zkoušky na Conservatoire National (obdoba HAMU). Možná by vás mohlo zajímat, že se mnou do třídy kromě mých 28 spolužáků chodí syn vašeho významného skladatele Kryštofa Mařatky – Jan Mařatka, studuje klarinet.
Kdo je pedagogem tvého hlavního oboru? Mým učitelem je pan Romain Descharmes, z hudebních předmětů docházím ještě na hodiny hudební teorie a na hodiny komorní hry.
Čeho bys chtěl dosáhnout řekněme v příštích deseti letech? Kde bys chtěl být? Připomeňme, že ti ještě není patnáct let… Určitě bych chtěl úspěšně zakončit Conservatoire National. Je to vyčerpávající studium se spoustou zkoušek. Chtěl bych být úspěšný sólový pianista, rád bych si zkusil i dirigování jako Vladimir Ashkenazy nebo Daniel Barenboim, oba jsou přece výjimeční klavíristé. Za deset let bych si chtěl vytvořit široký základní repertoár… a pak možná to dirigování.
A tvoje plány na letošní léto? Budu se připravovat na Mezinárodní soutěž Ibiza International Piano Competition, která probíhá v září. Má dvě věkové kategorie a velmi mě lákají ceny, které nabízí – vystoupení na festivalu a samostatný recitál.
Jakého dosavadního úspěchu si ceníš nejvíc? Nejšťastnější jsem asi byl ve chvíli, když jsem vyhrál soutěž Île de France Piano Competition, protože jsem to vůbec nečekal. Byla tam obrovská konkurence z celého světa a já byl opravdu překvapený, když mi dali první cenu.
Zajímá mě, jak bys zhodnotil svoje vystoupení na Festivalu Za poklady Broumovska a proč jsi zvolil pro tvůj věk dost neobvykle 6 klavírních kusů Johannese Brahmse op. 118? Akustika v kostele byla při koncertě mnohem lepší než na zkoušce, když byl kostel ještě bez publika. Při zkoušce jsem se trochu bál „kostelní akustiky“, ale pak se zaplnil kostel a hrálo se mi výborně. 6 klavírních kusů jsem si vybral po konzultaci se svým učitelem. Hrál jsem Brahmsovu komorní hudbu a chtěl jsem se naučit něco nového. Původně jsem toužil naučit se op. 117, ale pan učitel mi vysvětlil, že jsem na tenhle opus ještě moc mladý, že si mám počkat. Společně jsme vybrali nejdříve tři první části opusu 117 a následně jsem se naučil všech šest kusů. Je to opravdu nádherná, neobvyklá hudba, a až budu starší, budu ji hrát určitě jinak.
A co ty, Honzíku, jak se tobě hrálo na festivalovém koncertě v Martínkovicích? Hrálo se mi úžasně, ačkoliv v kostele zpívali ptáčci. Snažil jsem se tedy spojit s klavírem, koncentrovat se a vnímat jen hudbu.
Co čeká tebe v průběhu léta, v dalších měsících? Máš za sebou koncerty s Filharmonií Brno, spolupráci s Tomášem Netopilem a Zlínskou filharmonií, to dokonce čtyřikrát… Na to by mohl být pyšný každý renomovaný pianista. Klavírista Martin Kasík mě pozval na Chopinův festival do Mariánských lázní, jsem vděčný také za pozvání na Dvořákovu Prahu. Ještě před začátkem léta jsem měl díky programu MenArt možnost vystoupit na festivalech Pražské jaro a Smetanova Litomyšl.
Co ti udělalo v poslední době největší radost a na jaký soutěžní úspěch jsi nejvíce pyšný? Já mám radost z celku. Vždycky po koncertě si řeknu, že další vystoupení mám za sebou, všechno to do sebe hezky zapadá a já mám radost z výsledku. Silný zážitek z poslední doby je pro mě absolutní vítězství z Mezinárodní klavírní soutěže „Amadeus“ v Brně. Bylo tam hodně zahraničních účastníků a já získal titul absolutního vítěze.
Máš nějaký speciální zvyk po koncertě? Co obvykle děláš? Když se vyprázdní sál a já mám tu možnost, rád si zopakuji určitá místa, na koncertě to totiž občas vyzní jinak než při cvičení. Vracím se k barvě tónu. A samozřejmě mám rád i společenská setkání po koncertech.
A když máš úplně volno? Co tě baví mimo klavír? V poslední době mě velmi zaujala střelba na terč z pistole značky Glock. Líbí se mi její ergonomický design, může střílet i ve vodě, je velice přesná a kvalitní. Vyrábí se v Rakousku. Zprvu jsem střílel ze vzduchovky, ale mnohem víc než dlouhé zbraně mě baví pistole. Se střelbou ale teprve začínám, je to pro mě určitý druh odreagování, úplně se přitom vyřádím.
Je nějaká skladba, kterou máš oblíbenou, nebo nějaký skladatel? Skladba ani ne, když se chci odreagovat, často poslouchám YouTube, stahuji si často hudbu do mobilu. Nejraději mám Sergeje Rachmaninova, Franze Liszta, Johannese Brahmse a Arnolda Schönberga. Nejraději mám jeho klavírní koncert. Zjasněná noc je také krásná, víc se mi ale líbí jeho dodekafonické skladby.
A co klavíristé, máš nějaký vzor? Můj nejoblíbenější klavírista je Arcadi Volodos, Rus, který je známý svými úpravami Liszta. Má nejen ohromující techniku, ale je velmi muzikální. Mám rád Vladimíra Horowitze. Z českých pianistů pak Martin Kasík, Pavel Zemen – byl jsem na jeho koncertě v Brně, kde hrál Rachmaninovovu 2. Sonátu.
A jak je to vlastně s tvými studii? Ve škole mám individuální studium, volnější režim docházky, musím ale splnit všechny nároky. Učitelé jsou moc hodní, vycházejí mi vstříc. Klavír studuji na ZUŠ v Kroměříži u paní učitelky Evy Zonové. Pokračovat bych chtěl na Konzervatoři v Kroměříži a na vysokou školu bych rád do Prahy. Se cvičením doma mi pomáhá moje maminka, Martina Schulmeisterová, která působí na Konzervatoři Pavla Josefa Vejvanovského v Kroměříži.
Dám ti stejnou otázku jako Arthurovi, kde vidíš svoji budoucnost za 10 let? Moc rád bych si zahrál v Carnegie Hall. Nejde mi ani tak o soutěže, pro mě je nejdůležitější výkon na koncertě, ten okamžik.
Říkal jsi mi, že hudbu vnímáš i jako sled určitých barev, to je zajímavé, můžeš to trochu rozvést? Stupnice mají své barvy, každou tóninu vnímám v jiné barvě, v jiném odstínu. Věděla jste například, že Ges Dur je tmavě modrá?
To jsem nevěděla, pomáhá ti to třeba, když se učíš novou skladbu zpaměti? To moc ne. Když jsem byl mladší a hrál jsem jednodušší skladby, tak jsem si je jednoduše naposlouchal a pak se mi lépe dostaly do paměti. Nyní mám systém, obtížnější skladby si rozdělím na víc částí, učím se je také harmonicky, stanovím si určitá místa, od kterých vždycky vím, že začnu.
Ještě mi prosím prozraď něco o nahrávání. S Wihanovým kvartetem jsem natočil Haydnův klavírní koncert D dur a připravujeme klavírní koncert A dur K414 W. A. Mozarta. Na druhém CD by měl být také Rachmaninov, Scarlatti nebo Liszt.
Rozhovor napsala Tereza Kramplová pro časopis Harmonie. Jeho online verzi najdete ZDE.
